Naše originální příběhy vymyšlené ve spolču
Dopis pro Františka !
Ahoj Františku, budu ti vyprávět o svém příběhu. Jak už víš, jsem řidič. Převážím lidi z jednoho místa na druhé. Jsem vlastně taxikář, avšak nemám automobil, ale oslíka s vozíkem. Nedávno se mi stala divná věc, u paláce Poncia Piláta, kde mám zastávku mě oslovili vojáci, ať okamžitě jedu s vězněm k Herodovi. A protože to byli vojáci, musel jsme je poslechnout. Všichni 3 nasedli do mého vozíku, byli to 2 vojáci a vězeň. Co nejrychleji jsem ujížděl k paláci Heroda. Před palácem mi vojáci přikázali, ať zde počkám! A tak jsme čekal a čekal. Po dlouhé chvíli přišli zpátky a že prý mám okamžitě převézt vězně zase zpět k Pilátovi, že oni se ,mnou zpátky nepojedou, musí prý ještě něco zařídit. A ať se ani neopovážím vězně pustit na svobodu! A tak jsem jel, avšak pomalu! Ptal jsem se vězně na různé otázky, například: jak se jmenuje, proč je odsouzen a tak dál.. Po jeho výpovědi se mi zdálo, že je nevinný! Tak jsem ho pustil na svobodu... Jo, málem bych zapomněl, poté jsem odjel pryč, do České republiky ještě s mým kamarádem. Hlásali jsme tam křesťanství...
Tak to je Františku celý můj příběh! Metoděj
článek uveřejněn v Chaire i v kronice - zapsala Zdisla Kánská
Vůl
Jsem vůl. Může vám připadat hloupé, že takové podřadné zvíře chce vyprávět svůj příběh.
Je mi jedno, jestli při přečtení prvních řádků odložíte tento příběh. Je mi to jedno. Chci jenom povědět , co jsem jedné noci viděl a co to se mnou udělalo. Tak poslouchejte.
Byl jsem dříve pyšný vůl a nad všechny jsem se vyvyšoval. Vždy jsem chtěl být zaměstnán na statcích bohatých a hezky vypadajících farmářů. Pohrdal jsem nad ostatní voly, kteří byli zaměstnaní chudými farmáři a vysmíval jsme se jim: „Vy ubozí volové. Váš zaměstnavatel je tak chudý, že nemá ani na nový pluh! Být vámi tak se stydím!!"
Tak jsem se jim vysmíval a žilo se mi dobře, dokud mě nenapadla zlá choroba. Neměl jsem tolik síly jako dříve a nemohl jsem kvůli tomu orat. Můj zaměstnavatel mě kvůli tomu vyhodil a já jsme skončil ještě hůř než jiní volové, kterými jsem pohrdal – ve starém, studeném, děravém a vlhkém chlévě. Už jsme si jedné noci myslel, že umřu. Náhle do chléva vkročili dva manželé, dítě a osel. Všichni byli chudí a třásli se zimou. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem jenom přihlížel. Žena položila malé dítě do jeslí a hned poté do chléva vkročilo třicet pastýřů a plno malých zvířat: všelijaké ptactvo mnoha druhů, mnoho ovcí, psů, velbloudů i jeden ježek tam byl. Dále včely, lišky, kočky, brouci,... Nemohl jsme je ani spočítat. Všichni vykřikovali: „Sláva králi, Ježíši narozenému, Pánu všeho tvorstva!“ Až poté opadly mé těžké kameny pýchy, zloby a pohrdání z mé duše. „To malé, chudé, promrzlé dítě je králem všeho tvorstva?“ Osel se na mě podíval a pravil: „Já jsem zprvu také nevěřil, ale pak jsem otevřel své srdce a Boží láska mě naplnila.“ Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsme si uvědomil: „vždyť celý život jsem žil v domnění, že lidé se dělí na dobré a zlé, podle vzhledu, ale tak jsem se mýlil! Poté jsme začal zpívat spolu s ostatními a od té doby jsem začal žít úplně jinak.
článek uveřejněn v Chaire i v kronice - zapsal Vašek Čermák
Příběh o hodném Pánovi
- Milý deníčku! Dneska jsme se byli s tatínkem projít. Tatínek mě vzal na ramena, abych viděla, protože tam bylo moc lidí. Uprostřed byl nějaký pán a něco povídal. Moc jsem tomu nerozuměla. Pak se k němu najednou začaly sbíhat všechny děti a tatínek mě sundal z ramen a taky mě pošoupl dopředu. Ten pán byl moc hodný a usmíval se na nás. Pak zase něco říkal a nakonec nám všem dal chleba s rybou. Bylo to moc dobré. Doufám že ještě někdy půjdeme za tím hodným pánem.
- Milý deníčku! Dneska jsme s tatínkem znova byli venku. Zase tam bylo spousta lidí, vepředu stál zase ten hodný pán a další pánové něco rozzlobeně říkali. Ten hodný pán (tatínek říkal, že se jmenuje Ježíš) se tvářil moc smutně. Pak lidé začali něco křičet a toho Ježíše někam odvedli dva vojáci. Bylo mi ho líto.
- Milý deníčku! Dneska jsem si hrála venku na ulici, když najednou začalo kolem chodit spoustu lidí, směrem k tomu velkému kopci. Za chvíli tam šli i vojáci a mezi nimi i Ježíš. Vypadal ještě smutněji a měl na sobě moc modřin a ještě na zádech kříž ze dřeva. Tatínek mi jednou říkal, že lidé, kteří nesou kříž jsou zlí a něco provedli, ale Ježíš byl přece hodný ne? Nějací vojáci se mu smáli a já jsem se k němu rozběhla jako minule. Tatínek mě ale chytil za ruku a pevně mě držel. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale neposlouchal mě. A Ježíš mezitím zašel za roh a pak už jsem ho neviděla. Tatínek mi říkal že umřel. Bylo mi to líto, protože to byl moc hodný pán. Tatínek říkal, že mu je to taky líto a když si myslel že se nedívám, potichu si utíral oči.
článek uveřejněn v Chaire i v kronice - zapsala E.R.
Podivný příběh
Mám povoznictví a občas zkouším svoje lamy a osly jestli jsou bezpeční.Povím vám jeden podivný příběh: Jednou zrovna testuju lamu, projíždím se ulicí a najednou vidím obrovský dav.Uprostřed toho davu šel člověk.A nebyl to obyčejný člověk,připadal mi trochu jako čaroděj.Měl takovou zvláštní moc.Když byl nějaký chromý on k němu přišel a dotkl se ho a chromý vstal a začal chodit.A jak jsem se tak na to koukal,lama se mi podivočela a začala běhat a vyhazovat jak šílená.Pak nevyhodila a letěl jsem. Potom jsem dopadl a pak si nic nepomatuji. Když jsem se probudil,ten člověk stál nade mnou,držel moji lamu za uzdu a ptal se jestli mi nic není.Řekl jsem že ne,poděkoval jsem a šel jsem domů.Potom jsem toho člověka už nikdy neviděl,ale slyšel jsem že ho pověsili na kříž. NECHÁPU PROČ !???
článek uveřejněn v Chaire i v kronice - zapsal Vojta Repka
Rybář
Jsem rybář a právě jsem Pánu Ježíši chytil rybu. Je mi 53 let. Moje matka se jmenuje Marie a otec Petr. Pána Ježíše jsem potkal, když mě uzdravil, když jsem měl nádor na mozku. Dodnes je to můj přítel, na kterého se mohu spolehnout, je to moje cesta.
článek uveřejněn v Chaire i v kronice - zapsal Marek Wavrzyniak