Lyžák Malá Morávka
Už se stalo jakousi tradicí, že pár dní z týdne jarních prázdnin trávíme někde na horách společně s krnovskou mládeží. Loni v nás zanechala dobrý dojem Malá Morávka, tak jsme se opět po roce vrátili na místo činu – tentokráte ne však na dny tři, nýbrž čtyři (nebo spíše na tři noci).
Příjezd na podhorskou faru v Malé Morávce byl naplánovaný na neděli v podvečer. (Jelikož krnovská děvčata toho dne zpívala na dobročinném koncertě pro Haiti – a snad i pro jinou rozvojovou zemi - dojela až v pondělí ráno. Ale o tom až později.) Původně jsme měli cestovat autobusem. Všechno bylo nakonec jinak a do Malé Morávky nás dovezla tři auta, šoférovaná o. Jiřím, naším taťkou a o. Radimem, který některým vezl boby, lyže a hlavně pro nás pro všechny jídlo. Jak už jsem říkal, cestovali jsme po skupinkách. Tu naši, zátorskou (Bea, Kuba, Niki a Venda), přivítala v Malé Morávce po příjezdové cestě k faře již bobující skupinka o. Jiřího (Jirka, Marek, Vašek a Vojta). Společným bobováním a sháněním klíčů od fary jsme vyčkali příjezdu „vedoucího výpravy“ o. Radima.
Zbytek večera jsme strávili ve farní kuchyni, kde nás svými zážitky z natáčení bavili krnovští kaplani. A opravdu se bylo čemu smát, né že né. Po půlnoční modlitbě jsme se rozloučili s o. Jiřím, který se ráčil odebrat nazpět na faru krnovskou. My ostatní jsme zalehli do nevyhřátých spacáků a až do rána jsme si prohlíželi oční víčka zevnitř.
Pondělní rána bývají ať už z jakéhokoliv důvodu nepříjemná. Ze spacáků nás (tedy alespoň mě) vytáhla řádná klemra. A tak nám pod kotlem v kuchyni zatopil vrchní topič (nebo-li také „pekelník“) Vašek. Během probíhající snídaně dorazila poslední skupinka (Barča, Betka, Ela, Krisťa, Tonda a Zdíša) a byli jsme kompletní. Po ranní modlitbě jsme se tak poprvé nachystali k odchodu ku svahu. Tím svahem byl nepříliš vzdálený, avšak veřejností nepříliš navštěvovaný „kopeček“ Čerťák.
Pro dnešní mládež jsou v kurzu snowboardy. Na snowboardu, až na malé výjimky, samozřejmě nikdo neuměl, a tak se místo prohánění na Čerťáku věnovali tréninku na „rovince“. My lyžaři a jedna zdatná (snow)borderka jsme se mezitím oddávali sjíždění svahu. Zbylí dva jedinci šli nabrat fyzičku na běžkách. Unavení a vyhládlí po zhruba tříhodinovém lyžování (atd.) jsme se vrátili na faru, kde pro nás Bea s Nikinou uvařili a přichystali oběd – hovězí vývar a již tradiční halušky se zelím. Po obědě už se nikomu ven nechtělo, tak jsme se dovyblbli na faře.
Před setměním jsme se přece jen vydali ještě jednou na svah. Tentokráte však jen s bobami. Div, že jsme se nepopřizabíjeli. Nebudu rozebírat podrobnosti, ale sjíždění tak prudkého kopce může být občas celkem nebezpečné (že Zdislo? :-)). Stejně tak nebezpečné bylo i válení sudů ve dvojicích, trojicích, čtveřicích (že Marku? :-)). Po návratu z těchto pozdních radovánek jsme měli mši svatou ve farní mini-kapličce. Vůbec, v kapličce jsme se scházeli celkem často – ať už právě za účelem mše svaté či ranní nebo večerní modlitby, tak i kvůli prostého chválení Pána zpěvem. Některé naše verze oblíbených písní však příliš chvályhodné nebyly...
Po večeři následovala přednáška o. Radima o randění, chození a vůbec o věcech, jež se vtahu týkají. Doufejme, že si z ní (nejen) ti naši puberťáci něco odnesli☺. Ke spánku jsme se uchýlili až někdy kolem půlnoci, protože se protáhlo sprchování. Holt, někomu nestačí k osprchování se ani půlhodina.
Noc z pondělí na úterý byla pokojná. Někdo přes ni dokonce o rok zestárnul. Jinak jsme začali jako obvykle snídaní a modlitbou. Dopoledne jsme opět trávili na lyžích, bobech a snowboardech. Vojta vyhrál cenu Skokan roku, protože se jako jediný odvážil skočit z velkého skokánku uprostřed trati. Jaké to překvapení, když za námi na svah dorazili také Hradeční a Hnízdovi, s nimiž dokonce přijel i náš milý o. Janko. Bohužel jsme byli zrovna hladoví a na odchodu, takže jsme si spolu nezalyžovali. Avšak později nám pomohli sníst oběd, jehož zbytky by nejspíš dopadly jako potraviny v ledničce malomoravského o. Marka. Odpoledne se neslo ve znamení volné zábavy na faře. Krnováci mají tak bujnou fantazii, že ani Janko Bujňák není tak bujný. A tak se bavili po svém – Vašek předčítal knížku...stylem sobě příhodným.
S Hradečnými neodjeli jenom Hnízdovi, ale také Bea a slečny Pavlíkovy, na které doma čekaly ještě jiné povinnosti. A tak nás před večerním lyžováním zůstalo v Malé Morávce o tři holky méně. Po posledním večeru (a také dni) na sjezdovce byla v plánu také poslední mše svatá v kapličce. Následovala poslední večeře a druhý díl přednášky na téma: Chození. Po ní jsme se šli vyčůrat, pomodlit a spát.
Poslední dny podobných výletů bývají nudné a někdy až otravné, protože se musí uklízet. Ne jinak tomu bylo tuto středu, kdy jsme museli dát faru do původního (mnohdy i lepšího) stavu. Posilnili jsme se pudingem a ranní modlitbou a faru dali do richtyku. Rozloučili jsme se nejen s farou, ale také s o. Radimem, který nám pobral některé věci autem.
Cesta domů byla lehce trnitá, protože jsme v Bruntále nestihli přípoj na Krnov. Vyčkali jsme tedy nějakou tu dobu u „Blbečka s kladívkem“ a zdárně se dostali do svých domovů (doufám :-))...
Za rok, Malá Morávko, nashledanou!
do kroniky zapsal Kuba Štefela